Grammatikk

Předminulý čas Předminulý čas není v hovorovém jazyce příliš obvyklý. Neznamená to však, že ho můžeme brát na lehkou váhu. Často se vyskytuje např. v beletrii, při vyprávění příběhu zasazeného do minulosti. Je důležitý také při tvoření nepřímé řeči. Tvoření Předminulý čas tvoříme pomocí minulého tvaru slovesa ha - hadde a minulého příčestí významového slovesa, např. hadde snakket, hadde gått, hadde bodd. Tvoření příčestí minulého si můžete zopakovat v kapitole Předpřítomný čas. Použití Předminulý čas nám naznačuje, že děj, o kterém hovoříme, proběhl před jinou událostí v minulosti. Z toho důvodu je čas závislý na kontextu, nevystupuje nikdy samostatně. Han flyttet til Tromsø etter at han hadde giftet seg.Přestěhoval se do Tromsø poté, co se oženil. Da jeg kom, hadde filmen allerede begynt.Když jsem přišel, film už začal. Jeg inviterte henne på kino, men hun hadde allerede sett filmen.Chtěl jsem ji pozvat do kina, ale ona už ten film viděla. Karen hadde jobbet der før krigen.Karen tam pracovala před válkou. Všimněte si, že událost v minulosti, od jejíhož kontextu se odvíjí použití předminulého času, nemusí být nutně vyjádřená slovesem, např. flytte til Tromsø či komme (1. a 2. příkladová věta). Stejnou úlohu může plnit i podstatné jméno, např. før krigen (4. příkladová věta). Předminulý čas naopak nepoužíváme, pokud popisujeme děje, které se odehrály chronologicky jeden za druhým a mezi nimiž není žádná logická souvislost. Først spiste vi middag. Etterpå gikk vi på kino.Nejdříve jsme se navečeřeli. Potom jsme šli do kina.
Nepřímá řeč Pomocí nepřímé řeči sdělujeme, co řekla jiná osoba. Jeg liker meg her.Líbí se mi tu. Anna sier at hun liker seg her.Anna říká, že se jí tu líbí. Anna sa at hun likte seg her.Anna říkala, že se jí tu líbilo. Z příkladové věty vyplývá, že pokud je v hlavní větě minulý čas (Anna sa), dochází následně ve vedlejší větě k posunu slovesného času. Tyto posuny jsou naznačené v tabulce:
čas v přímé řeči čas v nepřímé řeči
přítomný minulý
minulý předminulý
předpřítomný předminulý
budoucí skulle/ville
přítomný čas - minulý čas Vi vet ikke hvor han er.Nevíme, kde je. De sa at de ikke visste hvor han var.Řekli, že nevědí, kde je. minulý čas - předminulý čas Jeg var hjemme.Byla jsem doma. Hun sa at hun hadde vært hjemme.Řekla, že byla doma. předpřítomný čas - předminulý čas Vi har sett det.Viděli jsme to. De sa at de hadde sett det.Řekli, že to viděli. budoucí čas Når skal de gifte seg?Kdy budou mít svatbu? Han spurte om når de skulle gifte seg.Ptala se, kdy budou mít svatbu. Vi vil klare eksamen.Tu zkoušku zvládneme. De sa at de ville klare eksamen.Říkali, že zkoušku zvládnou. Změnám podléhají i místní a časová příslovečná určení, která se vážou k době promluvy.
přímá řeč nepřímá řeč
nå på den tiden/da
i dag den dagen
i går dagen før
i morgen dagen etter
for to år siden to år tidligere
her der
Vi bestilte billetter i går.Včera jsme si objednali lístky. Hun sa at de hadde bestilt billetter dagen før.Říkala, že si den předtím objednali lístky. Jeg bestiller billetter i morgen.Zítra objednám lístky. Han sa at han skulle bestille billetter dagen etter.Říkal, že objedná lístky následující den. POZOR! Pokud jde o všeobecně platné tvrzení, posun ve slovesném čase není nutný. Hun sa at Norge er/var større enn Danmark.Říkala, že Norsko je větší než Dánsko.
Věty s det Věty začínající na det jsou v řeči poměrně časté. Je proto potřeba ujasnit si, jakou mají funkci. NEVYJÁDŘENÝ PODMĚT Už v první lekci jsme se naučili, že každá norská věta musí obsahovat podmět (subjekt, činitele děje). Pokud není zjevný, použijeme det. Det regner.Prší. Det snør.Sněží. Det blåser.Fouká. UVEDENÍ NOVÉ INFORMACE Pokud je podmět věty podstatné jméno v neurčitém tvaru (en ny dag, mange turister), případně sloveso v infinitivu (å gå på ski), měl by mu předcházet tzv. formální podmět det. Det de facto uvádí skutečný, logický podmět věty. Det har vært mange turister her i år.(nesprávně: Mange turister har vært her i år.) I morgen er det en ny dag.(nesprávně: I morgen er en ny dag.) Det er gøy å gå på ski.(nesprávně: Å gå på ski er gøy.) V norštině totiž není běžné, aby nová informace stála na začátku věty. Právě naopak, snažíme se ji umístit co nejblíže k jejímu konci. Pomocí det tohoto záměru docílíme. Existuje však jedna výjimka. Pokud se k podmětu v neurčitém tvaru vztahuje sloveso, které vyžaduje předmět (v následujících větách je zvýrazněný tučným písmem), hlavní věta s det, není možná. En mann kjøper ei bok.(nesprávně: Det kjøper en mann ei bok.) En far venter på barna.(nesprávně: Det venter en far på barna.) Ei ung jente hilste på meg.(nesprávně: Det hilste ei ung jente på meg.) VYTYČENÍ VĚTNÝCH ČLENŮ Vytyčující konstrukci používáme tehdy, pokud chceme dát důraz na konkrétní větný člen. Na začátek umístíme det, po kterém následuje příslušný tvar slovesa være (er pro přítomný, předpřítomný a budoucí čas, var pro čas minulý) a nakonec zvolený větný člen - v následujicích příkladech např. podmět. Per bor her.Det er Per som bor her. Per har bodd her.Det er Per som har bodd her. Per skal bo her.Det er Per som skal bo her. Per bodde her.Det var Per som bodde her. Vytyčit můžeme jakýkoli větný člen, nejen podmět. Dochází tu však k rozdílu. Zatímco po zdůraznění podmětu následuje spojka som, v ostatních případech ji vynecháváme. Porovnejte: Anna liker svart kaffe.Det er Anna som liker svart kaffe. Jeg reiser til Oslo i morgen.Det er i morgen jeg reiser til Oslo. Hun leste ei bok.Det var ei bok hun leste.