Grammatikk

Modální slovesa Modální slovesa jsou specifickou skupinou sloves. Vyjadřují povinnost, nutnost, schopnost, možnost, příkaz, zákaz atd.
infinitiv přítomný čas překlad zápor překlad
kunne kan kɑn moci du kan ikke nemůžeš
ville vil vil chtít du vil ikke nechceš
måtte må moː muset du må ikke nesmíš
skulle skal skɑl mít (povinnost) du skal ikke nemáš (povinnost)
burde bør bøːr měl bys du bør ikke neměl bys
Charakteristika a)Časování modálních sloves se neřídí žádnými pravidly. V přítomném čase se k nim nepřidává koncovka -r, ale mají poměrně nepravidelný tvar. b)Modální slovesa stojí ve větě vždy ve spojení s jiným slovesem. Toto sloveso je v infinitivu a bez částice å. Jeg kan komme i morgen.Zítra mohu přijít. De vil bo i Norge.Chtějí bydlet v Norsku. Han må skynde seg.Musí si pospíšit. Du skal gjøre det i morgen!Máš to udělat zítra! máš povinnost Vi bør hjelpe dem.Měli bychom jim pomoci. Pokud po modálním slovese následuje sloveso vyjadřující pohyb, např. gå, reise, můžeme ho vynechat. Jeg må (gå) hjem.Musím jít domů. De vil (reise) til Europa.Chtějí odcestovat do Evropy. c)Pokud tvoříme zápor, umísťujeme částici ikke hned za modální sloveso. Jeg kan ikke komme i morgen.Zítra nemohu přijít. De vil ikke bo i Norge.Nechtějí bydlet v Norsku. Han må ikke skynde seg.Nesmí spěchat. Pozor na významový posun! Výraz må ikke překládáme do češtiny jako nesmíš, nikoliv nemusíš. Nemusíš vyjádříme prostřednictvím sloves trenge a behøve. Du må ikke gjøre det.Nesmíš to udělat. Du trenger ikke å gjøre det.Nemusíš to udělat. Du behøver ikke å gjøre det.Nemusíš to udělat. Pro současnou hovorovou norštinu je však typické používat výraz må ikke nejen ve významu nesmíš, ale i nemusíš. Často je to jen kontext, ze kterého dokážeme určit správnou možnost.
Krátké odpovědi Používání krátkých odpovědí je slušnější než jen odpovídat ja, nei. To je důvod, proč se krátké odpovědi v jazyce běžně používají. Při jejich tvorbě musíme mít na paměti, jaké sloveso je v otázce. Pokud otázka začíná významovým slovesem (snakke, bo, komme atd.), v krátké odpovědi ho nahradíme slovesem gjøre.
otázka kladná odpověď záporná odpověď
Snakker du norsk? Ja, det gjør jeg. Nei, det gjør jeg ikke.
Bor han i Oslo? Ja, det gjør han. Nei, det gjør han ikke.
Kommer dere fra Norge? Ja, det gjør vi. Nei, det gjør vi ikke.
Pokud odpovídáme na otázku, která začíná slovesem ha, være nebo modálními slovesy, použijeme je i v krátkých odpovědích:
otázka kladná odpověď záporná odpověď
Har du det bra? Ja, det har jeg. Nei, det har jeg ikke.
Er hun norsk? Ja, det er hun. Nei, det er hun ikke.
Vil de studere norsk? Ja, det vil de. Nei, det vil de ikke.
Pozor na krátké odpovědi, které začínají slovesem måtte! Všimněte si rozdílu: Må jeg gjøre det?Musím to udělat? Ja, det må du.Ano, musíš. Nei, det må du ikke.Ne, nesmíš. Nei, det behøver/trenger du ikke.Ne, nemusíš. Všimněte si, že krátké odpovědi uvádíme vždy se zájmenem det.
Rozkazovací způsob Rozkazovací způsob (norsky imperativ) má široké využití. Vyjadřujeme jím nejen výzvy, příkazy či rozkazy, ale i prosby a rady. Můžeme na něho narazit v návodech, receptech, na značkách atd. Jeho tvorba je poměrně jednoduchá. Ve většině případů odtrhneme slovesu koncové -e. snakke → Snakk!Mluv!/Mluvte! svinge → Sving!Odboč!/Odbočte! være → Vær!Buď!/Buďte! Výjimky a)Výše zmíněné pravidlo se netýká jednoslabičných sloves. le → Le!Směj se!/Smějte se! se → Se!Podívej!/Podívejte! b)Zvláštnu skupinu tvoří slovesa ukončená na -mme. V imperativu ztrácejí nejen -e, ale i jedno m. komme → Kom!Přijď!/Přijďte! c)Podobně se chová i sloveso spørre. V rozkazovacím způsobu ztrácí koncové -re. spørre → Spør!Ptej se!/Ptejte se! d)Pokud sloveso končí na jinou samohlásku než -e, nic neodtrháváme. Infinitiv takového slovesa je zároveň i jeho rozkazovacím způsobem. gå → Gå!Jdi!/Jděte! Zápor Zákaz se tvoří připojením záporné částice ikke ke tvaru kladného rozkazu. Ikke je možné umístit před sloveso i za něj, v hovorové řeči se však používá výhradně první způsob. snakke → Ikke snakk!Nemluv!/Nemluvte! lese → Ikke les!Nečti!/Nečtěte! gjøre → Ikke gjør det!Nedělej to! / Nedělejte to! Z příkladů vyplývá, že norština nerozlišuje, zda se rozkaz vztahuje na druhou osobu jednotného (du) anebo množného čísla (dere). V obou případech je tvar stejný. Abychom si byli významem jistí, musíme znát kontext.